Pravidla pro přidělování pracovníků v kontextu nadnárodního poskytování služeb
Pracovníci z Evropské unie se stále více pohybují mezi členskými státy EU, přičemž se pohybují v souladu s volným pohybem stanoveným v článcích 56–62 Smlouvy o fungování Evropské unie (TFEU) jako migrující pracovníci, ale také jako pracovníci vyslaní zaměstnavateli na určitou dobu pracovat do jiné země. V souladu s judikaturou Evropského soudního dvora může být volný pohyb služeb podroben určitým omezením za účelem dosažení legitimního cíle, jako je ochrana pracovníků, za předpokladu, že opatření použitá v takovém případě podporují dosažení daného cíle a nepřekračují rámec toho, co je k jeho dosažení nezbytné.
V případě vyslaných pracovníků, kterých se tato přeshraniční mobilita týká, tedy existuje řada směrnic týkajících se jejich pracovních a zaměstnaneckých podmínek, jejichž cílem je zajistit ochranu vyslaných pracovníků po dobu jejich vyslání, a to prostřednictvím závazných ustanovení týkajících se jejich pracovních podmínek, ochrany zdraví a bezpečnosti, podmínek souvisejících s uplatňováním sociálního zabezpečení, jakož i podmínek souvisejících s jejich daňovými povinnostmi.
S ohledem na výše uvedené se projekt s názvem „Informace o pravidlech pro vysílání“ IOR, financovaný Evropskou unií, zabýval analýzou problémů souvisejících s implementací výše uvedených směrnic(1) týkajících se vysílání pracovníků(2) v rámci nadnárodního poskytování služeb, s důrazem na informování za účelem zlepšení implementace a řádného uplatňování evropských norem týkajících se vysílání pracovníků.
Hlavním cílem projektu IOR (3) je: Zlepšit dostupnost, transparentnost a kvalitu informací týkajících se pracovních podmínek, včetně postupů členských států; a je konkrétně zaměřen na pracovníky a zaměstnavatele, kteří vysílají pracovníky v zemědělství, pečovatelských službách a stavebnictví; sociální partnery; kontaktní úřady a veřejné orgány; s konečným cílem umožnit nadnárodní výměnu informací a osvědčených postupů během realizace projektu, aby se rozšířil jeho vliv na země mimo EU, zejména na země, které jsou kandidáty na členství.
Na základě tohoto cíle byla během realizace projektu provedena řada aktivit a opatření s cílem zlepšit porozumění pravidlům pro vysílání a aplikovat adekvátní řešení skutečných problémů, kterým čelí vyslaní pracovníci ve výše uvedených odvětvích, jakož i vyslaní státní příslušníci třetích zemí.(4)
S ohledem na to se analýzy provedené v rámci různých aktivit projektu IOR a diskuse organizované v rámci různých aktivit týkaly nezbytných aspektů pochopení pravidel pro vysílání pracovníků: znalost předpisů EU; zvyšování povědomí zástupců zemědělství, pečovatelských služeb a stavebnictví, jejich doporučených pracovníků a doporučujících společností o pravidlech pro taková doporučení; a budování kapacit sociálních partnerů prostřednictvím seznámení se s evropskou legislativou týkající se standardů pro doporučení.
Kromě toho byl v důsledku analýzy, výměny nápadů a zkušeností mezi poradci a cílovými skupinami a následných diskusí identifikován soubor možných řešení, která by mohla být aplikována na skutečné problémy, kterým čelí kvalifikovaní pracovníci v zemědělství, pečovatelských službách a stavebnictví.
Výše uvedená řešení jsou uvedena v dokumentu s názvem Doporučení a osvědčené postupy, jehož struktura zahrnuje pět tematických celků souvisejících s různými potřebami zlepšení v oblasti vysílání pracovníků, z nichž některé uvádíme níže:
Doporučení týkající se nedodržování pracovních podmínek a podvodů v zaměstnání.
- Zaručit pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání a rozvíjet větší míru kontroly v oblasti podvodů v oblasti nelegálního zaměstnávání a nelegální práce zavedením účinnějších mechanismů pro odhalování podvodů; posílit národní inspekce práce a zavést účinné, odrazující a přiměřené sankce pro osoby, které nedodržují pracovní podmínky pracovníků.
Doporučení týkající se zlepšení uplatňování a provádění předpisů EU
- Stanovit jasnější obsah směrnic, aby se předešlo nejasnostem při jejich uplatňování a nejednoznačnostem při jejich výkladu, a zároveň požadovat jejich okamžitou transpozici; stanovit závaznější předpisy při respektování autonomie států; a také implementovat digitální nástroje, které umožní dodržování předpisů v oblasti vysílání pracovníků a jejich provádění v kandidátských zemích na členství.
Doporučení týkající se zajištění dostatečných informací
- Zajistit centralizaci základních informací na celostátních webových stránkách, překlad dokumentace související s doporučováním do všech jazyků a posílení role odborů a dalších organizací při šíření informací, aby byl umožněn přístup k informacím během samotného doporučování.
- Zajistit jednotnou digitalizaci smluvních postupů, aby bylo možné získat jasný obraz o skutečné situaci v oblasti vysílání pracovníků, a zaručit postup v souladu se stanovenými lhůtami, jakož i přístup k těmto postupům.
Doporučení týkající se zlepšení pracovních podmínek vyslaných pracovníků a občanů třetích zemí
- Zajistit rozšíření a uplatňování stávajících kolektivních smluv v dané zemi na vyslané pracovníky nacházející se v dané zemi; jakož i pracovních podmínek a norem týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
- Podporovat vzdělávání a školení zaměstnavatelů, pracovníků a odborů v souvislosti s jejich zákonnými povinnostmi a pracovními právy v oblasti vysílání pracovníků.
- Zaručit rovné zacházení, pokud jde o pracovní podmínky pro státní příslušníky daného státu, vyslané pracovníky a státní příslušníky třetích zemí; prosazovat rovnost žen a mužů, jednotná kritéria, pokud jde o pracovní podmínky a výdělky, a podporovat nadnárodní spolupráci v těchto otázkách.
- Definovat odborné kvalifikace, pro které je možné získat certifikát v rámci EU, pokud jde o práci pečovatelů v sektoru pečovatelských služeb.
——————
1 První z nich je Směrnice 96/71/ES, dvakrát novelizovaná: Směrnicí 2014/67/EU s cílem „zajistit soulad a praktické uplatňování“ směrnice 96/71, a to zavedením správní spolupráce prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (IMI) (nařízení EU č. 1024/2012); a druhou, následně zveřejněnou, směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES.
2 Pojem vyslaný pracovník je definován v článku 2.1 směrnice 96/71 takto: „každý pracovník, který po omezenou dobu vykonává svou práci na území jiného členského státu, než je stát, ve kterém obvykle pracuje“; za předpokladu, že doporučení se vyznačuje následujícími vlastnostmi: dočasná povaha doporučení, která nemůže trvat déle než 12 měsíců; doporučení není učiněno za účelem nahrazení jiného pracovníka, jehož doba doporučení uplynula; po dobu trvání doporučení existuje vztah závislosti vůči doporučující společnosti; práce je vykonávána na účet a ve prospěch doporučující společnosti v rámci pobočky dané společnosti v jiném členském státě.
3 Vedoucím projektu je Fundación Antonio Bustamante para el desarrollo de las profesiones y el movimiento syndical independiente, FAB, ze Španělska; Na projektu se podílí devět zaměstnavatelských a odborových organizací ze šesti členských států EU: Zwiazek Zawodowy Pracownikow Rolnictwa W Rzeczypospolitej Polskiej, ZZPR, a Polskie Stowarzyszenie Pracownikow Migracyjnych, PSPM, z Polska; Federace sdružení mladých podnikatelek a podnikatelek z Castilla La Mancha, AJELM, a také Svaz nezávislých pracovníků CSIT UNIÓN PROFESSIONAL ze Španělska; Europaischer verein fur Wanderarbeiterfragen EV, EMWU, z Německa; Stichting Použité Amsterdam-Social Enterprise Agency, SU-ASEA, z Nizozemska; Svaz Podnikatelu Ve stavebnictví, SPS/ABE, z ČR; a Sdruzhenie Bulgarska Targovsko-Promishlena Palata, BCCI, z Bulharska
4 Státní příslušníci třetích zemí jsou občané zemí, které nejsou členskými státy Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru (EHP) ani Švýcarska. Pokud je požadována formálnější definice, můžeme použít definici stanovenou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016 o kodexu Unie o pravidlech upravujících pohyb osob přes hranice (Schengenský hraniční kodex), v odstavci 6 článku 2 se uvádí, že „státní příslušník třetí země“: „Osoba, která není občanem Unie ve smyslu článku 20 (týkajícího se občanství EU) odstavce 1 TFEU, na kterou se nevztahuje bod 5 tohoto článku.“
Pokud jde o tyto osoby, Listina základních práv, přijatá 7. prosince 2000 v Nice, uvádí základní práva, která musí Unie i členské státy respektovat při uplatňování evropského práva; mimo jiné základní práva, jako je důstojnost; svobody (včetně práva na vzdělání a práci); rovnost (a zákaz diskriminace); solidarita (s právem na spravedlivé a rovné pracovní podmínky a právem na sociální pojištění a zdravotní péči); občanství; a spravedlnost (potvrzující právo na účinný právní prostředek ochrany).